Někdy musí být hůř, aby mohlo být líp

Publikoval admin v

Někdy musí být hůř, aby mohlo být líp

Je to takový paradox psychoterapie. Klienti přichází s tím, že je jim špatně nebo že něco nefunguje a svůj stav chtějí změnit k lepšímu. To, co se však u některých stane, je, že se v první fázi cítí vlastně hůř. Ale řekla bych, že jinak hůř, tak nějak lépe.

Jít přímo středem

Už jsem se setkala s klienty, kteří do terapie přišli se zakázkou „chci se naučit myslet pozitivně“ nebo „chci se přestat vytáčet“. Jsou i takoví, kteří vyjadřují nespokojenost s tím, že jako terapeutka chci „jitřit staré rány, které se už stejně nevyřeší, tak proč se o nich znovu bavit nebo nad nimi znovu brečet“.

Za těmito zakázkami stojí různé obranné mechanismy, nejčastěji popření a vytěsnění. Snažíme se nezpracované a často nepříjemné myšlenky a pocity vytěsnit někam do hlubin našeho nevědomí, prostě na ně zapomenout. Zapomenout na náš smutek, stud nebo vinu a snažit se myslet pozitivně. Zapomenout na to, kdo nám ublížil a komu jsme ublížili my, a už nikdy o tom s nikým nemluvit. Věříme tomu, že to je řešení. Po terapeutce jen chceme, aby nás to naučila lépe, protože – ouha – nějak nám to nefunguje. Emoce se hromadí a my se začneme cítit obecně nedobře, naše emoce neodpovídají situaci a mají nepřiměřenou intenzitu. Staré nánosy nás při nejmenší příležitosti přepadávají ze zálohy.

Přijmout tuto zakázku znamená podporovat klienta v jeho obranných mechanismech, které nejsou efektivní. Klient se bude chvíli cítit dobře, ale v první krizi zjistí, že změny nedosáhl. To, co je potřeba, je projít přímo středem, postupně se na všechno podívat, prožít a pochopit. Jedině tak lze začít myslet pozitivně a nevytáčet se na první našlápnutí bez toho, že bychom k tomu museli vynakládat veškerou vůli, kterou máme.

Photo by Nigel Tadyanehondo on Unsplash
Photo by Nigel Tadyanehondo on Unsplash

Cesta za změnou

Někteří klienti se projevům emocí v terapii brání s tím, že brečí pořád doma nebo už nad tím brečeli tolikrát, že teď to nemá smysl. V čem je rozdíl?

Z vlastní zkušenosti vím, že je velký rozdíl, jestli brečíte doma sami, s někým, kdo se vás snaží co nejrychleji uklidnit („nebreč, nic se ti neděje“) nebo s někým, kdo je s vámi ve vašem smutku. Zjistíte, že když je terapeutka schopna nehodnotit, přijmout a zvládnout vaše emoce, můžete to udělat i vy.

Až když se emoce uklidní, můžete začít myslet s čistou hlavou. Skrze dialog s terapeutkou jste pak schopni svůj prožitek pochopit – tedy dát příběh do kontextu, podívat se na něj z různých úhlů pohledu. Často získáte perspektivy, které vás do té doby ani nenapadly. S pochopením se mění emoční prožitek. A s jiným prožitkem můžete začít dělat věci jinak.

Hůř ale líp

Postupně si tedy začnete uvědomovat dávno zasunuté prožitky, se kterými se konfrontujete. Vypadá to, jakoby se objevily teď, ale ony tam byly celou dobu, jen jste investovali hodně energie, abyste je potlačili. To je to hůř, najednou to vidíte. To líp spočívá v tom, že jejich vyplavením, přijmutím a nakonec pochopením jsou pro vás nejen snesitelné, nakonec i přijatelné.

Pracovala jsem s lidmi, kteří měli problémy s alkoholem. Jedna z klientek  přišla s tím, že pije, protože se necítí dobře. Po pár měsících práce této klientce nebylo o nic lépe. Vytahovala na světlo rány, se kterými se postupně snažila nějak popasovat. Necítila se o nic lépe – spíš naopak, ale téměř přestala pít a dokázala více mluvit s lidmi. Proč? Protože byla schopna lépe pojmenovat, co prožívá, a schopna svůj prožitek pochopit. Najednou věděla, proč cítí to, co cítí. Když jsme schopni něco pochopit, tak to můžeme přijmout a můžeme s tím být a nemusíme se za to stydět, vinit a rychle se toho snažit zbavit (zapít).

 

Výhoda celého procesu spočívá v tom, že se jej můžete naučit sami. Vedlejším efektem terapie se stanete obecně vnímavější, k tomu co se vám děje a co prožíváte. Příště se nebudete bezradně snažit se všeho trochu nepříjemného rychle zbavit, budete umět své emoce prožít, pojmenovat, pochopit proč cítíte, co cítíte, pochopit co se vám děje a tím pádem budete umět lépe o svém životě rozhodovat.


Článek pro Vás připravila
a napsala Adéla.


0 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *