Jak velký jsem „blázen“?

Publikoval admin v

Já: „Jaké informace by sis na blogu ráda přečetla?“

Moje kamarádka: „Třeba to, jak poznám, jak velký jsem blázen.“

Za touto zdánlivě vtipnou otázkou se skrývá velké téma. Je ve 21. století uprostřed Evropy ten, kdo má svého kouče, psychoterapeuta nebo psychologa, blázen?

 

O tom, kdo je nebo není blázen a co to vlastně znamená, bychom mohli vést nekonečné diskuze. Krátce pro představu, podle české wikipedie jako blázen bývá označován člověk trpící šílenstvím (bláznovstvím, nepříčetností), tedy takový, který se neřídí obecně akceptovanými sociálními normami kultury, která jej obklopuje.

V kontextu psychoterapeutickém má tato definice dvě roviny:

  1. Jsem nějakým způsobem blázen (mimo sociální normu), například se bojím jezdit tramvají, a proto mám svého terapeuta.
  2. Bez ohledu na mé fungování, už to že mám svého terapeuta je mimo akceptovanou normu. Tedy samotný fakt, že někam chodím, znamená, že musím být blázen.

Nenechte se mýlit bod číslo dvě je stále velké téma, možná větší než ten první.

Photo by Aziz Acharki on Unsplash
Photo by Aziz Acharki on Unsplash

Blázen v mé kanceláři

V terapeutickém křesle jsem nejedno sezení strávila rozhovorem o tom, jestli a jak velký je můj klient blázen, když teď sedí u psychoterapeutky. Klienti sedící naproti mě, v křesle kam usedli dobrovolně, se mě snažili přesvědčit, že jejich problém vlastně není žádný problém, protože jiní lidé jsou „větší blázni“. Nebo mi vysvětlovali, že řešení jejich problému je naprosto banální a s jejich psychikou nemá nic společného a v podstatě jsou tady jen omylem.

Tyto diskuze beru vždycky vážně. Znamená to pro mě, že klient se cítí jaksi znehodnocen nebo zneschopněn tím, že své problémy nezvládl sám a musí někam chodit. Klienti mají často pocit, že mít psychoterapeutku je odrazem jejich vlastní slabosti, možná se dokonce stydí. Přestože se trend mění, je v naší společnosti téma psychoterapie stále tak trochu tabu. Mou rolí v takové chvíli je dodat klientovi pocit odvahy věci řešit, nikoliv naopak.

Toto téma většinou přichází během prvních setkání u klientů, kteří si ještě nejsou jisti, co od psychoterapie mohou čekat. Když pochopí podstatu celého procesu, téma mizí. Mizí proto, že v psychoterapii vůbec nejde o to, aby dostali nálepku, někdo je z(ne)hodnotil a řekl, jak špatní jsou a co všechno dělají blbě a jak to mají dělat správně. Jde o to, aby pochopili a poznali sami sebe takové, jací ve skutečnosti jsou, a tím se posunuli dál.

Zlomená ruka versus zlomená duše

V tomto kontextu mě napadá paralela s péčí o naše fyzické tělo, která je brána jako něco samozřejmého. Co uděláte, když si zlomíte ruku? Máte dvě možnosti. Vyrobíte si improvizovanou dlahu, několik týdnů protrpíte v bolestech a potom do konce života budete žít se špatně srostlou kostí, která vás omezuje. Nebo půjdete k lékaři, budete mít sádru, bude to bolet, budete mít klidový režim a potom budete rehabilitovat až do úplného uzdravení.

Co uděláte, když prožijete trauma? Opět se nabízí dvě možnosti. Rozhodnete se to řešit sami, budete se utápět v bolestných pocitech, pokusíte se to potlačit, váš pohled na svět se přesto změní a výsledkem bude celková menší životní spokojenost. Nebo navštívíte odborníka, budete zpracovávat rány na duši, až se vám podaří se svou zkušeností smířit, posunout se dál a žít spokojenější život.

A pak kdo je tady blázen…


Článek pro Vás připravila
a napsala Adéla.


0 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *